Středně velký, středně silný, živý, temperamentní pes velmi dobrého formátu s dobrou hlavou a vynikajícím pigmentem, který výrazně předává svému potomstvu stejně jako svou výbornou povahu....

Tak nějak by zněl výstavní či bonitační posudek znalce...

Pro nás to byl a stále ještě je pes, kterého Vám osud dá jen jednou za život: vynikající kamarád a partner, vždy ochotný pracovat a neúnavný v tréninku. K cizím zdrženlivý, ale nikdy ne zákeřný či podlý. K rodině a dětem ten nejlepší společník, jakého byste si mohli přát. Čistotný v kotci i v domě, na čistotu fajnový jako slečinka. Jeho největším přáním je udělat Vám radost...

Štěňata má velmi rád, hraje si s nimi a učí je, dokud nedojdou do věku kdy se začnou pokoušet vzít mu jeho výsadní postavení. Pak je velmi rychle „srovná do latě“ a ukáže jim jejich místo ve smečce.

Strašně nerad prohrává a strašně rád se předvádí : často na tréninku jel na „půl plynu“, flákal se a dával nám najevo, že o nic nejde. Na závodě jej pak kamarádi z tréninku vůbec nepoznávali. Doma musel vodit „smečku“ ven a nesnesl, aby některý z mladých psů běhal před ním. Jakmile přestal závodit se štěňaty a mladými psy, byla to vždy známka nějakého zdravotního problému.

Co mi za ta léta utkvělo v paměti ? Je toho strašně moc a zároveň strašně málo, chtěla bych si zapamatovat všechno. Ale na jeden moment asi nezapomenu nikdy.

Ta historka pochází z doby, když s ním můj muž startoval poprvé na mistrovství světa, tedy v roce 1996 v Lucembursku. Poslední disciplína na kterou nastoupil byla obrana. Vše se vyvíjelo bezchybně až do poslední části- útok na psa z pohybu. Tam náš „zelenáč“ poněkud neudržel nervy na uzdě a vyběhl k zadržení ještě před pokynem rozhodčího. „Kontrolák“ byl sice super, ale stálo ho to 6 bodů, takže přinesl „jenom“ 93 bodů. Přesto zřejmě zanechal dobrý dojem, protože než s ním Milan obešel stadion, stáli tam dva zájemci: první byl postarší manželský pár z Německa, velmi slušní lidé, kteří naše argumenty proč není pes na prodej pochopili a popřáli hodně úspěchů. V druhém případě to byli jacísi dog dealeři z Belgie či Holandska, kteří nabídli pro nás v tu dobu obrovský balík peněz. Pokoušela jsem se jim vysvětlit, že jsme ho nepřijeli prodat, že je to mladý pes, který má kariéru teprve před sebou. Pán mi jen s malou dávkou zdvořilosti vysvětlil, že pouze oni jsou schopni vytvořit našemu psu ty správné podmínky a prostředí, které potřebuje k tomu, aby podával špičkové výkony, a že cena, kterou nám nabízí, je daleko větší než je ochoten zaplatit za kteréhokoli jiného psa, který udělal výsledek okolo 270 bodů. My jsme s ním již udělali maximum a nikdy nepřekročíme svůj stín, a tudíž bychom logicky měli prodat. Snažila jsem se mu oponovat s tím, že pes bude startovat za měsíc na MS WUSV v Turku. Pán to zřejmě pochopil jako snahu o zvýšení ceny a zareagoval po svém: máme dvě hodiny na rozmyšlenou, po mistrovství světa v Turku už o psa nebude mít zájem. To už mě docela dožralo: „ To děláte chybu, protože on totiž příště bude lepší !“ Pán se na mne jenom studeně usmál a prohodil: „ Are you sure ?“

Odpověděla jsem:

„ Oh yes sir, I believe it !“

Snad ani dodnes pořádně nevím, jestli to byla tak silná víra a nebo jenom vztek na lidi, kteří si myslí, že v Čechách je za peníze k dostání všechno.

„Mámo, radši ho zamkni“, okomentoval celou situaci ten můj nemluva.

Faktem je, že po tomto rozhovoru jsme psa v autě pořádně zamkli, aby ho nikdo neukradl i s kennelem a za měsíc ve Finsku udělal svých prvních devadesát devět na obraně. Téměř na den rok po tomto rozhovoru stál v Nitře na bedně a přitom k jeho tréninku stačila tomu „ mýmu mužskýmu“ jenom prádelní šňůra, fotbalová branka a jedny montérky.